PRINCIPY PŮSOBENÍ MMS

Principy chemického působení MMS a další fakta pro laiky i vědce

Chlordioxid je tím nejefektivnějším zabijákem bakterií, patogenů, virů, plísní, parazitů a jiných choroby provázejících organizmů, jakého má lidstvo k dispozici. Žádný plyn, žádná mocná průmyslová kyselina, žádný pesticid, ani žádná jiná chemikálie nehubí patogeny tak, jako on. Patří k hrstce prostředků, které umí skolit i antrax. To je tedy MMS, chemikálie, kterou dnes konečně využíváme k likvidaci nákaz aplikací i přímo v lidském těle. Ne náhodou je chlordioxid jedním z dvojice mocných zabijáků, které si vytváří náš imunitní systém k likvidaci nákaz, odrodilých zabijáckých buněk a neutralizaci rozličných jedů.
První věcí, kterou by člověk měl o chlordioxidu vědět je, čím se po chemické stránce liší od chloridů, jako je například kuchyňská sůl. Stolní sůl i chlordioxid sice obsahují chlor, ale při vhodném použití nejsou lidskému tělu nijak jedovaté.

Možná už víte, že ačkoli známe několik přirozených látek, které likvidují viry, neexistuje žádná látka s takovými vlastnostmi, kterou by člověk dokázal připravit uměle. Léky, které umí hubit viry, prostě neexistují. Když například musíte do nemocnice s virovým zánětem plic, nemohou vám tam nabídnout nic, co by viry zničilo. Nějaký baktericidní prostředek hubící bakterie, které mohou být přidruženy k virům, vám dají kdykoli, ale žádné skutečné účinné antivirotikum nemají. Chlordioxid je plyn, který se vyvíjí z minerální sloučeniny nazývané chloritan sodný (je to chemická sloučenina, ale ve skutečnosti také nerost). Tento plyn už téměř sto let spolehlivě hubí viry a všechny další známé patogeny na chodbách nemocnic, na jatkách, ve skladech zeleniny a odnedávna i v lidském těle.
Chlordioxid už více než 70 let využíváme ve vodárnách k desinfekci pitné vody, v níž nehubí užitečné bakterie. Když přijde na likvidaci patogenních mikroorganizmů všeho druhu, staví unikátní charakteristické vlastnosti tuto chemikálii daleko před všechno ostatní, protože žádným způsobem neubližuje lidskému tělu ani prospěšným bakteriím, které s ním žijí v symbióze.

Aby člověk pochopil charakteristické vlastnosti chlordioxidu, musí vědět něco o chemii. Oxidace je mechanizmus ničící většinu patogenů v našem těle.
Hlavním okysličovadlem užívaným v těle je kyslík, ale není jediný. Oxidace za užití velmi silných okysličovadel může zapříčinit mnohá poškození. Oxidační schopnost okysličovadla je udávána prostřednictvím elektrického potenciálu v milivoltech. Pro porovnání: nejsilnějším známým okysličovadlem užívaným v lidském těle je ozon s oxidačním potenciálem 2070 milivoltů. Oxidační potenciál peroxidu vodíku je 1800 milivoltů a samotný kyslík má okolo 1300 milivoltů. Oxidační potenciál chlordioxidu je 950 milivoltů, tedy ze všech nejnižší. U všech okysličovadel víme nejen to, co mohou okysličovat, ale i to, co okysličit nemohou. Tyto vlastnosti předurčuje jejích oxidační potenciál. Lidské tělo je navrženo pro kyslík, jelikož má nejvhodnější oxidační potenciál k udržování života. Okysličuje velký počet věcí, ale nemá oxidační potenciál k okysličování řady ostatních. Kyslík tělu za jistých podmínek škodí; kdyby někdo dýchal čistý kyslík příliš dlouho, poškodí mu to plíce, a kdyby se zdržoval příliš dlouho v přetlakové komoře (v kyslíku pod tlakem) mohlo by dojít ke škodám i v mnoha jiných tělesných oblastech. Už dlouho se ví, že kyslík je jednou z příčin stárnutí, a že se tomu tělo brání tvorbou antioxidantů. Mnohé se prodávají v tabletách, které mají tělu pomáhat před-cházet škodám působeným kyslíkem.
Jak jsem už zmínil, oxidační potenciál chlordioxidu je naproti tomu jen 950 milivoltů. Nemůže okysličovat nic, co je tělu vlastní, v krvi či buňkách ani tkáních kteréhokoli tělesného orgánu. Je samozřejmé, že i chlordioxid může uškodit, jako ostatně každá jiná substance, například sůl nebo i obyčejná voda, užívaná v příliš velkém množství. Množství chlordioxidu užívané k likvidaci nákaz v těle je více než 100 krát nižší, než množství nutné k vyvolání jakéhokoli poškození.
Ostatně, můžete si to ověřit sami. Působením kyslíku reziví železo, ale i když chlordioxid patří k mocným okysličovadlům, jeho oxidační potenciál není dostat vysoký, aby to dokázal. Zkuste to třeba s hřebíky ve vodě nasycené kyslíkem, a pak chlordioxidem. Jak takový experiment připravit vám ukáže každý chemik. Uvidíte, že se chlordioxid, na rozdíl od kyslíku, železa prakticky nedotkne. Totéž se děje i uvnitř těla. Chlordioxid nemůže oxidovat věci v těle právě tak, jako nemůže okysličit železo, zato velice snadno oxiduje patogeny.
Pokud znáte něco z chemie, budete znát pojem oxidační potenciál (redox potenciál). Teď už tedy víme, proč chlordioxid nemůže tělo nijak poškodit. Ale proč v něm tedy zabíjí patogeny?

Co je okysličování, a proč hubí právě jen patogeny?
Abychom průběh oxidačního procesu správně pochopili, je nutné vědět, že veškeré částice hmoty v celém vesmíru drží pohromadě elektrony. Jakmile z nějaké substance odstraníme elektrony, látka se rozpadne a v podstatě zanikne. Z jiného pohledu lze elektrony považovat za součásti jakési „skořápky", která obklopuje molekulu a drží ji pohromadě. Zmíněný oxidační potenciál odkazuje na velikost přitažlivé síly, kterou musí oxidační činidlo působit na elektrony držící pohromadě nějakou substanci. Není těžké si představit, že čím vyšší napětí (v milivoltech), tím větší je síla působící na cizí elektrony.
Některé druhy oxidace jsou o něco komplikovanější. Když například nějakou látku okysličuje chlór, říkáme tomu „chlorace". To proto, že v tomto případě v oxidované substanci dochází k přeuspořádání elektronů, chlór se spojuje s oxidovanými substancemi a vznikají jiné látky. Při použití chlóru v některých případech vznikají nové rakovinotvorné sloučeniny, a to dokonce i v čističkách pitné vody. Okysličování chlordioxidem probíhá úplně jinak. Stahuje elektrony k sobě, nikdy se s ničím nespojí a během procesu zaniká. Je to tedy „čistý odstřel", protože zni-čená substance ani chlordioxid nezanechají žádné nové chemické sloučeniny. Zatím co chlór zabíjí organizmy vytvářením nových látek, chlordioxidu po jejich likvidaci nezanechá nic.
Chemický vzorec chlordioxidu je CIO2. To nám říká, že jde o molekulu, složenou z jednoho atomu chlóru, Cl, a dvou atomů kyslíku, O2. Chlordioxid je jedno z nejslabších okysličovadel s oxidačním potenciálem pouhých 950 milivoltů. Během reakce se oba kyslíkové atomy neutralizují - ztratí svůj oxidační potenciál a nemohou už nic okysličit. Jsou na tom stejně, jako kyslík v kysličníku uhličitém (CO2).
Jednou z úžasných vlastností chlordioxidu je speciální složení, nabízející mimořádně vysokou kapacitu. Oxidační potenciál je slabý, ale díky své kapacitě může vhodné látce odebrat 5 elektronů. (Kyslík je jako jednoranná velkorážní puška, zatím co chlordioxid malorážní kulomet.) Každý iont chlordioxidu může ze substance, kterou může okysličit, stáhnout 5 elektronů, zatímco kyslík jen dva. Jeden iont chlordioxidu tedy může zničit až 5 molekul. Více, než kterékoli jiné okysličovadlo. Ale jediné substance, které může v lidském těle okysličovat, jsou patogeny a chemické sloučeniny, obvykle na bázi těžkých kovů. To vše paradoxně díky velmi nízkému oxidačnímu potenciálu.
Měl bych zde zmínit jisté připomínky, kdy zkušení chemici poukazují na to, že kyslíkové ionty z rozpadlých molekul chlordioxidu jsou extrémně aktivní, ale toto tvrzení není pravdivé. Tyto kyslíkové ionty jsou bez náboje, stejně jako kyslík v kysličníku uhličitém. Kdyby byla teorie o aktivních iontech kyslíku správná, vyskočil by jejich oxidační potenciál na 1300 milivoltů, a to by v těle vyvolalo rozsáhlá poškození. Avšak po celou dobu, kdy iont chlordioxidu okysličuje patogen, oxidační potenciál nepřekročí 950 milivoltů. A jak je uvedeno výše, chlordioxidový iont se během akce rozpadne.
Průběh oxidace chlordioxidem vypadá takto: Když chlordioxidový iont okysličuje nějakou substanci, nejprve z ní stáhne jeden elektron, a tím se okamžitě mění z chlordioxidu na iont chloritanu sodného, lont chloritanu sodného pak za jednu nebo dvě milisekundy z napadené substance stáhne čtyři další elektrony, přičemž se úplně rozpadne na chlorid sodný (kuchyňská sůl) a dva neutralizované atomy kyslíku. Ty se stanou součástí vody nebo později vydechnutého CO2. Okysličovaná položka donucená odstoupit své elektrony je přitom samozřejmě zničena. Je to „čistý odstřel", protože obě položky, chlordioxid i jeho „protivník"
přitom zaniknou, aniž by po sobě zanechaly cokoli jiného kromě neutralizovaných částic, které pak tělo snadno vyplaví. Protivníky jsou patogeny nebo jedy.
Možná se podivujete, proč by jediným, co chlordioxid může takto zničit, měly být právě patogeny. Chlordioxid nepochybně může rozložit i mnoho jiných věcí, ale jediné věci tohoto druhu, které se nacházejí v těle, jsou patogeny. Je tomu tak kvůli jejich přirozené vlastnosti, jelikož téměř všechny patogenní organizmy, včetně bakterií, kvasinek, plísní a parazitů, mají vnější povrch (obal), který je chlordioxidem snadno okysličitelný.
Ve skutečnosti chlordioxid působí na vnější vrstvu (obal) těchto mikroorganizmů jako neobyčejně efektivní třaskavina. Je mnohem účinnější než stejné množství kyslíku. Chlordioxid zabíjí tím, že v obalu patogenů jednoduše vyrve díru a neexistuje žádný způsob, jak by tomu mikroorganizmus vzdorovat. Dosud nikdo neposkytl vědecky přijatelné vysvětlení, proč chlordioxid hubí pouze patogeny, zatím co si tělu prospěšných bakterií nevšímá; nicméně, tuto skutečnost už tisícekrát prokázaly rozsáhlé pokusy a bohaté praktické zkušenosti. Chlordioxid nejspíš zabíjí patogeny kvůli jedinečným proteinům, které obsahuje jejich plášť.
Co se sloučenin těžkých kovů týče, jejich chemie prostě připouští okysličování chlordioxidem. Sloučeniny těžkých kovů okysličuje i ozón, peroxid vodíku a také kyslík, ale tato okysličovadla zřídkakdy proniknou hluboko do tkání různých tělesných orgánů, kde tyto sloučeniny škodí. Tato okysličovadla prostě nemohou proniknout dost hluboko, aby na ně dosáhla, protože všechna mají sklon okysličit libovolné tělesné buňky nebo tělesné tkáně, s nimiž přijdou do kontaktu. Chlordioxid může prostupovat hluboko do tkání, protože se cestou neopotřebí oxidací jiných věcí, než se setká se sloučeninami kovů nebo patogeny. Skutečnost, že chlordioxid může proniknout hluboko do tkání je další důkaz, že tělesné buňky neokysličuje.
Asi vás bude zajímat, jak chlordioxid likviduje viry, potvůrky tisícekrát menší, než jiné organizmy. Na viry skutečně působí jinak, než na ostatní organizmy. Působí na tvorbu jejich speciálních proteinů a zabraňuje jejich formování (jinými slovy, nemohou růst). Jestliže se nemůže tvořit tato bílkovina, viry samozřejmě uhynou.