JAK VYUŽÍT SVŮJ STRACH
Existuje několik druhů strachu. Pokud se je naučíme rozlišovat a respektovat, můžeme si uvědomit, které nám pomáhají a jsou našimi rádci. Strach se stane naším spojencem. Poznáme, kdy nám hrozí skutečné nebezpečí. Poznáme strach z výzvy od skutečné hrozby, nebo od strachu pocházejícího ze zranění našeho vnitřního dítěte.
V tuto chvíli se něčeho bojíte. Zkuste si tedy uvědomit, co to je. Respektujte svůj strach a neutíkejte před ním. Představte si malé vystrašené dítě, které potřebuje podpořit, obejmout, uchlácholit. A jak se asi cítí, když děláte, že ho nevidíte, nebo ho okřikujete. To samé děláte sami sobě.
První druh strachu je instinktivní a dává nám informace o skutečném nebezpečí. Pokud nejsme ustrašení a závislí na otupujících formách strachu, můžeme ho velmi dobře rozlišit a využívat. Je to jako vnitřní kontrolka. Předvídavost. Šestý smysl. Nepůjdu touto cestou, nepodepíšu tuto dohodu, půjdu raději někam jinam… Nikdy se už třeba nedozvíme, co by se bývalo stalo. Ale věříme tomu. Nemusíme přeci vstupovat do problémů a pak řešit – co by, kdyby…
Strach zraněného dítěte. Všichni jsme se v dětství báli. A také se naučili s tímto strachem různě nakládat. Uložili jsme toto ustrašené dítě někam do ohrádky a získali pocit, že jsme dospělí lidé a již bychom se neměli bát. Naše mysl je ale plná obav. Kompenzujeme si to neustálým omíláním z čeho všeho lze mít strach. Z ekonomické krize, smrti, chřipky, nemocí, chudoby. Popularita zpráv a bulvárních novin a jiných hororů je toho důkazem. Zahráváme si se svým strachem. Baví nás se bát. Lidé se rádi energeticky živí tím, že se bojí a ti, kteří to znají se živí tím, že je straší. I řada umělců na tom založila svoji kariéru. Ale přiznat to otevřeně již nechtějí. Je to ale jako v pohádce o pasáčkovi. Neustále voláme pomoc, protože si myslíme, že již jde vlk. Ale když vlk opravdu přijde, tak už nám nikdo nevěří. Nezneužívejme svůj strach. Jedná se o závislost vedoucí k úzkosti. Vyčerpáváte tím svoje vnitřní zdroje, které vám potom chybí pro tvorbu. Každá závislost vás nakonec zanechá vyčerpané a slabé. Je lepší navázat opravdový vztah se svým vnitřním zraněným dítětem a začít ho léčit, naslouchat mu, co potřebuje. Začít rozvíjet lásku k sobě.
Tréma - strach z výzvy. Tento pocit nám ukazuje , že se děje něco významného. V zásadě upozorňuje, že máme šanci přejít na další vývojový stupeň, zvládnout nějakou vyšší úroveň. Potřebujeme potom k tomu zdroje, o kterých mluvím výše. Pokud nás tréma motivuje a vede ke zvýšenému výkonu, je to správně - pocit významnosti nás dovede k vyšší koncentraci. Pokud nás aparalyzuje, je za tím ještě nějaký hlubší postoj, který nám brání se projevit.
Řada lidí má strach z úspěchu, nebo z toho být sám sebou. Nebojíme se tedy jen negativních věcí, ale i událostí, které jsou pro nás velmi pozitivní. Jsou za tím často názory zvenčí, které jsme přijali… úspěch tě zničí, nikdy nelze dělat to, co tě baví, to skončí pláčem, přejede tě auto, ty se snad chceš zabít, ty ses úplně zjevil (ano, projevíme se a okolí to označí za šílenství),… Většinou to byly postoje, které pramenily ze strachu o nás a snažili se nás ochránit. Proto jsme je také polykali. Zkuste se zamyslet nad tím, jakým hlasem tyto strachy mluví… je to hlas přísného otce, který ví, co je pro vás dobré, nebo úzkostné matky, která žije v neustálých obavách,nebo někoho dalšího? Babičky, dědečka, paní učitelky ze základní školy…? Identifikujte autory těchto prohlášení. Zkuste je najít. Pomůže vám to začít odlišovat pravé rádce od těch, kteří vás pouze brzdí a jsou projekcí minulosti. Jste zodpovědní za svůj život a jeho naplnění vůči sobě, nikoli pouze vůči druhým.
Dalo by se pokračovat ve výčtech různých druhů strachu založených na tom, že jsme se nechali vystrašit něčím ve svém okolí. Všechny mají jeden společný kořen. Nevíra v lásku, nedostatek sebelásky a z toho vyvěrající nedostatek lásky k druhým. Proto přemýšlejte o tomto: Strach je nedostatek lásky. Láska se nebojí a proto nebojuje. Láska je v bezpečí.
Pokud skutečně uvěříme, že jsme tvůrci svého života, přestane nás strach ovládat. Důvěřujeme životu a sobě, protože víme, že vše má nějaký smysl. Víme, že i smrt je cesta dál, na kterou se připravíme. Začneme ji brát jako spojence, který nám ukazuje, že náš čas vyprší a je třeba ho pozitivně využít. Náš život je pomíjivý a proto je dobré hned teď ho věnovat radosti, lásce a žití. Nikoli úzkosti, obavám a vystrašenosti. Staneme se tak silnými tvůrci svého osudu. A to stojí za to.
A jestli se něčeho bojíte, zeptejte se. Čeho se přesně bojíš? Potom nejlépe řekněte sami sobě. Neboj se, stojím za tebou a ochráním tě. Jsme v bezpečí. Dostane se nám podpory a pomoci.
V tuto chvíli se něčeho bojíte. Zkuste si tedy uvědomit, co to je. Respektujte svůj strach a neutíkejte před ním. Představte si malé vystrašené dítě, které potřebuje podpořit, obejmout, uchlácholit. A jak se asi cítí, když děláte, že ho nevidíte, nebo ho okřikujete. To samé děláte sami sobě.
První druh strachu je instinktivní a dává nám informace o skutečném nebezpečí. Pokud nejsme ustrašení a závislí na otupujících formách strachu, můžeme ho velmi dobře rozlišit a využívat. Je to jako vnitřní kontrolka. Předvídavost. Šestý smysl. Nepůjdu touto cestou, nepodepíšu tuto dohodu, půjdu raději někam jinam… Nikdy se už třeba nedozvíme, co by se bývalo stalo. Ale věříme tomu. Nemusíme přeci vstupovat do problémů a pak řešit – co by, kdyby…
Strach zraněného dítěte. Všichni jsme se v dětství báli. A také se naučili s tímto strachem různě nakládat. Uložili jsme toto ustrašené dítě někam do ohrádky a získali pocit, že jsme dospělí lidé a již bychom se neměli bát. Naše mysl je ale plná obav. Kompenzujeme si to neustálým omíláním z čeho všeho lze mít strach. Z ekonomické krize, smrti, chřipky, nemocí, chudoby. Popularita zpráv a bulvárních novin a jiných hororů je toho důkazem. Zahráváme si se svým strachem. Baví nás se bát. Lidé se rádi energeticky živí tím, že se bojí a ti, kteří to znají se živí tím, že je straší. I řada umělců na tom založila svoji kariéru. Ale přiznat to otevřeně již nechtějí. Je to ale jako v pohádce o pasáčkovi. Neustále voláme pomoc, protože si myslíme, že již jde vlk. Ale když vlk opravdu přijde, tak už nám nikdo nevěří. Nezneužívejme svůj strach. Jedná se o závislost vedoucí k úzkosti. Vyčerpáváte tím svoje vnitřní zdroje, které vám potom chybí pro tvorbu. Každá závislost vás nakonec zanechá vyčerpané a slabé. Je lepší navázat opravdový vztah se svým vnitřním zraněným dítětem a začít ho léčit, naslouchat mu, co potřebuje. Začít rozvíjet lásku k sobě.
Tréma - strach z výzvy. Tento pocit nám ukazuje , že se děje něco významného. V zásadě upozorňuje, že máme šanci přejít na další vývojový stupeň, zvládnout nějakou vyšší úroveň. Potřebujeme potom k tomu zdroje, o kterých mluvím výše. Pokud nás tréma motivuje a vede ke zvýšenému výkonu, je to správně - pocit významnosti nás dovede k vyšší koncentraci. Pokud nás aparalyzuje, je za tím ještě nějaký hlubší postoj, který nám brání se projevit.
Řada lidí má strach z úspěchu, nebo z toho být sám sebou. Nebojíme se tedy jen negativních věcí, ale i událostí, které jsou pro nás velmi pozitivní. Jsou za tím často názory zvenčí, které jsme přijali… úspěch tě zničí, nikdy nelze dělat to, co tě baví, to skončí pláčem, přejede tě auto, ty se snad chceš zabít, ty ses úplně zjevil (ano, projevíme se a okolí to označí za šílenství),… Většinou to byly postoje, které pramenily ze strachu o nás a snažili se nás ochránit. Proto jsme je také polykali. Zkuste se zamyslet nad tím, jakým hlasem tyto strachy mluví… je to hlas přísného otce, který ví, co je pro vás dobré, nebo úzkostné matky, která žije v neustálých obavách,nebo někoho dalšího? Babičky, dědečka, paní učitelky ze základní školy…? Identifikujte autory těchto prohlášení. Zkuste je najít. Pomůže vám to začít odlišovat pravé rádce od těch, kteří vás pouze brzdí a jsou projekcí minulosti. Jste zodpovědní za svůj život a jeho naplnění vůči sobě, nikoli pouze vůči druhým.
Dalo by se pokračovat ve výčtech různých druhů strachu založených na tom, že jsme se nechali vystrašit něčím ve svém okolí. Všechny mají jeden společný kořen. Nevíra v lásku, nedostatek sebelásky a z toho vyvěrající nedostatek lásky k druhým. Proto přemýšlejte o tomto: Strach je nedostatek lásky. Láska se nebojí a proto nebojuje. Láska je v bezpečí.
Pokud skutečně uvěříme, že jsme tvůrci svého života, přestane nás strach ovládat. Důvěřujeme životu a sobě, protože víme, že vše má nějaký smysl. Víme, že i smrt je cesta dál, na kterou se připravíme. Začneme ji brát jako spojence, který nám ukazuje, že náš čas vyprší a je třeba ho pozitivně využít. Náš život je pomíjivý a proto je dobré hned teď ho věnovat radosti, lásce a žití. Nikoli úzkosti, obavám a vystrašenosti. Staneme se tak silnými tvůrci svého osudu. A to stojí za to.
A jestli se něčeho bojíte, zeptejte se. Čeho se přesně bojíš? Potom nejlépe řekněte sami sobě. Neboj se, stojím za tebou a ochráním tě. Jsme v bezpečí. Dostane se nám podpory a pomoci.