NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ - JEDNODUCHÝ NÁVOD JAK JE USKUTEČNIT
Přelom roku nás přirozeně vede k rekapitulaci a zhodnocování našeho současného života.
Známým fenoménem se stala předsevzetí. Dáváte si je vy? Jak vaše předsevzetí vypadají?
Často se jedná o závazek něčeho špatného se zříct, něco na sobě změnit. Přestanu kouřit, pít, zhubnu, změním práci...
Známým fenoménem se stala předsevzetí. Dáváte si je vy? Jak vaše předsevzetí vypadají?
Často se jedná o závazek něčeho špatného se zříct, něco na sobě změnit. Přestanu kouřit, pít, zhubnu, změním práci...
Předsevzetí ukazují touhu po změně a po transformaci, odhodlání něco pro sebe udělat. A to je naše zdravé já, které se ozývá. Často ale předsevzetí může velmi rychle nabrat pouze podobu hry na soudce a oběť. Po první cigaretě následuje sebekritika a posléze pocit viny, takže je lepší na předsevzetí raději rychle zapomenout.
Ale jak to provést tak, aby nevzalo odhodlání za své již během prvního týdne nebo v lepším případě prvního měsíce?
Problémem může být zaměření se pouze na negativní jev a snaha zlomit je pouze vůlí.
Nový rok sám o sobě v tom pro nás nic neudělá, i když možná někde v hloubi duše toužíme po zázraku...abychom se již nemuseli druhého ledna vrátit ke svému starému životu. Je v tom očekávání, romantika a často také zklamání, že se nic zásadního nestalo. Jen píšeme o jeden rok víc.
Ale jak to provést tak, aby nevzalo odhodlání za své již během prvního týdne nebo v lepším případě prvního měsíce?
Problémem může být zaměření se pouze na negativní jev a snaha zlomit je pouze vůlí.
Nový rok sám o sobě v tom pro nás nic neudělá, i když možná někde v hloubi duše toužíme po zázraku...abychom se již nemuseli druhého ledna vrátit ke svému starému životu. Je v tom očekávání, romantika a často také zklamání, že se nic zásadního nestalo. Jen píšeme o jeden rok víc.
Já osobně se snažím využít přirozeného procesu závěru, ukončování, nových začátků a očekávání, které ve mně přelom roku vyvolává, a onoho hlasu zdravého já, který se ozývá.
A ráda bych se s vámi podělila o způsob, jakým to lze provést.
1) zaměřit se i na to, co se povedlo v roce minulém
Vzít si tužku a papír...
... napsat si 5 věcí z uplynulého roku, za které jsme opravdu vděční (co jsme udělali dobře, co jsme dokázali, dostali, vytvořili, získali,...)
... podívat se na seznam...
... připsat dalších 5 věcí
Pokud vás napadají ještě další věci... psát a psát... napsat všechno, co se povedlo, nebo čeho se nám v životě dostává pozitivního...
Poděkovat sobě a vyššímu tvůrčímu principu za to dobré, co nás potkalo a co jsme si vytvořili.
2) Napsat si, s čím nejsme spokojení, co se stalo v loňském roce, nebo se v našem životě objevuje v současnosti... 3 věci....
... zamyslet se, proč se staly a co nám dávají pozitivního - čím to nahradím...
(např. kouření v pauzách v práci - úleva od stresu, relaxace, setkání s kolegy...) uvědomme si, že tento
přínos si budeme muset zajistit jinak.
... zamyslet se, co se z této lekce můžeme naučit
.... můžeme to v příštím roce změnit? dělat jinak?
3) Tvorba vize - to je metoda, kterou často a ráda používám se svými klienty, když se zabýváme změnou. Vize je ideál, který nám ukazuje, jaké pocity máme hledat. V realitě se pak vize může naplnit přímo nebo nepřímo skrze dosažení stejných pocitů i v běžném životě. Vize nás vede k sobě a zdravému já. Jak to probíhá?
Zhluboka se nadechnout, zavřít oči a představit si, kdyby byl svět ideální a odehrával se dle mých nejkrásnějších
snů, jak by vypadal na konci příštího roku můj život? Co bych si napsal do seznamu, že se mi povedlo? Kde bych byl,
s kým bych byl, co bych měl na sobě, jak bych se cítil?
Zkuste to procítit včetně detailů, pocitů, vjemů... jako by se to již odehrávalo.
Zaměřte se na hlavní pocit, který ve vás pozitivní vize vyvolává. Představte si ho jako energii - jakou má barvu, teplotu,
kde v těle se nejvíce objevuje? Rozšiřte ji do celého svého těla a života. Vracejte se k ní potom v průběhu dalšího roku...
ukazuje nám cestu. Pokud se místo pozitivních emocí objeví smutek, rozčarování, nedaří se vám, nebojujte. Přijměte se i s těmito
pocity. Řekněte si - toto vše je jenom v mé hlavě. Můžu si to stvořit dle svého přání. A zkuste to ještě. Pokud se nedaří, poděkujte
si za snahu a přijměte to i takto... už to je krok ke změně.
Napište to pro sebe na papír, nebo to někomu blízkému vyprávějte.
Po této vizi si sepište vše, co vás napadne, že by vás mohlo přiblížit k tomuto cíli.
A ráda bych se s vámi podělila o způsob, jakým to lze provést.
1) zaměřit se i na to, co se povedlo v roce minulém
Vzít si tužku a papír...
... napsat si 5 věcí z uplynulého roku, za které jsme opravdu vděční (co jsme udělali dobře, co jsme dokázali, dostali, vytvořili, získali,...)
... podívat se na seznam...
... připsat dalších 5 věcí
Pokud vás napadají ještě další věci... psát a psát... napsat všechno, co se povedlo, nebo čeho se nám v životě dostává pozitivního...
Poděkovat sobě a vyššímu tvůrčímu principu za to dobré, co nás potkalo a co jsme si vytvořili.
2) Napsat si, s čím nejsme spokojení, co se stalo v loňském roce, nebo se v našem životě objevuje v současnosti... 3 věci....
... zamyslet se, proč se staly a co nám dávají pozitivního - čím to nahradím...
(např. kouření v pauzách v práci - úleva od stresu, relaxace, setkání s kolegy...) uvědomme si, že tento
přínos si budeme muset zajistit jinak.
... zamyslet se, co se z této lekce můžeme naučit
.... můžeme to v příštím roce změnit? dělat jinak?
3) Tvorba vize - to je metoda, kterou často a ráda používám se svými klienty, když se zabýváme změnou. Vize je ideál, který nám ukazuje, jaké pocity máme hledat. V realitě se pak vize může naplnit přímo nebo nepřímo skrze dosažení stejných pocitů i v běžném životě. Vize nás vede k sobě a zdravému já. Jak to probíhá?
Zhluboka se nadechnout, zavřít oči a představit si, kdyby byl svět ideální a odehrával se dle mých nejkrásnějších
snů, jak by vypadal na konci příštího roku můj život? Co bych si napsal do seznamu, že se mi povedlo? Kde bych byl,
s kým bych byl, co bych měl na sobě, jak bych se cítil?
Zkuste to procítit včetně detailů, pocitů, vjemů... jako by se to již odehrávalo.
Zaměřte se na hlavní pocit, který ve vás pozitivní vize vyvolává. Představte si ho jako energii - jakou má barvu, teplotu,
kde v těle se nejvíce objevuje? Rozšiřte ji do celého svého těla a života. Vracejte se k ní potom v průběhu dalšího roku...
ukazuje nám cestu. Pokud se místo pozitivních emocí objeví smutek, rozčarování, nedaří se vám, nebojujte. Přijměte se i s těmito
pocity. Řekněte si - toto vše je jenom v mé hlavě. Můžu si to stvořit dle svého přání. A zkuste to ještě. Pokud se nedaří, poděkujte
si za snahu a přijměte to i takto... už to je krok ke změně.
Napište to pro sebe na papír, nebo to někomu blízkému vyprávějte.
Po této vizi si sepište vše, co vás napadne, že by vás mohlo přiblížit k tomuto cíli.
V zásadě by se dalo říci, že to co dělám v mojí individuální konzultační práci i na skupinách pro rozvoj životní tvořivosti je, že se snažím vytvořit prostor, ve kterém můžeme obnovit přirozený proces učení. Když pozorujeme malé děti, které se učí chodit, mluvit a objevují další užitečné činnosti pro svůj život, vidíme v tom často velkou odhodlanost. Opakují tisíckrát i neúspěšné pokusy, ale přesto to dokážou. Když pozoruji malé děti s jakou energií si pro sebe vytváří náročné pohybové situace, které se pak snaží zvládnout, a jak vítězoslavně se tváří, když po nějaké době dosáhne posunu, říkám si často, že kdyby měl psychiku, kterou má většina tzv. „dospělých“, nikdy by se chodit nenauči. Prostě by to vzdal a raději by ležel a snažil se vyhnout chybě a obviňoval okolí ze své těžké situace. To, že původně se to chtěl naučit, aby mohl objevovat svět okolo by si vysvětlil tak, že to vlastně nestojí za tu námahu.
Často se říká, že schopnost učit se přirozeně s věkem snižuje fyziologicky. Myslím si ale, že mnohem více se snižuje ochota a psychické nastavení nutné pro učení. Už samotný pojem učení chápeme často negativně. Většina z nás má na něj stres. Považujeme to za činnost, kdy sedíme a posloucháme někoho jiného, nemůžeme dělat to, co chceme, pak se to máme naučit na zpaměť a odříkat to u zkoušky nebo napsat v testu. To co nás fascinuje a baví, věnujeme tomu spoustu času, sami si zjišťujeme informace a máme z nich radost, často považujeme za koníček, zábavu a nikoli za učení. Ale pozor – skutečné učení je to druhé.
Většina absolventů vysokých škol v jednom průzkumu uvedla, že nyní už se nechtějí dále učit. Na druhou stranu po nějaké době vám většina stejných lidí řekne, že vědomosti ze školy jim někdy pomohly, ale většinu věcí se stejně museli naučit praxí. Je v tom vidět ono nepochopení pojmu učení ve chvíli, kdy opouští brány vzdělávacího systému. A bohužel to pak má významné následky pro život.
Jak to souvisí s prací na sobě? Ano, většinu problémů lze vyřešit tím, že se v situaci, ve které jsme se pořádně rozhlédneme a začneme se učit ze svých chyb. Přijmeme své emoce a ty negativní nepotlačíme, ale vezmeme je jako kontrolku, která nás upozorňuje na vychýlení z rovnováhy. To vyžaduje ochotu podívat se na to, co jsme udělali špatně. Přijmout i své nepříjemné pocity, což řada lidí odmítá. Chce vědět, jak se mít lépe, ale nechtějí se vracet k tomu, co doposud dělali za chyby a čím si v tom brání. Vzpomenout si na chybu pro ně znamená prožívat bolest, pocity viny, lítost. Výčitky, že jsme to měli udělat jinak. Ano, pokud odmítáme další pokusy, tak nám to tak připadá. Lítost nebo sebeobviňování však situaci nezlepší – naopak. Ale pokud přijmeme, že jdeme dál a byl to jen jeden z pokusů, přijdeme na to, jak to dělat správně. Je to jako v paralele s dítětem. Pokud se zvedá a spadne, musí se do té situace dostat znovu a zjistit, kde ztrácí rovnováhu. Opakuje to mnohokrát. Přirozeně hledá bod, kdy nespadne. Pokud bude jen ležet a obviňovat se, že to mělo udělat jinak, nikdy se neposune.
A to samé platí v konkrétních případech. Pokud někdo za mnou přijde, že mu nefungují vztahy, hledáme bod, kdy v nich poprvé ztratil rovnováhu. A kdy už to pak odmítl zkoušet dělat jinak. Někdy se dostáváme hodně daleko. Někdy dokonce přesáhneme jeho individuální zkušenost a musíme hledat až v generacích jeho předků. Ale pokud toto neuděláme, je pravděpodobné, že nastanou dva scénáře – daný jedinec se některým vztahovým situacím snaží vyhnout, vytváří si náhražky. Druhý scénář je, že do nich vstupuje, ale opakuje vždy stejnou chybu. Vypadne z rovnováhy na stejném místě. Protože již dlouhou dobu před oním bodem zavírá oči – chce se vyhnout konfrontaci s minulými pády. Ale i to je lepší než vyhýbání se. Vyhýbání se vede ke snaze vyhnout se situaci – to ale nejde, protože realita nás do těch situací přirozeně vede. Přináší nám nové učební lekce, dokud to nepochopíme. Vyhýbáním se svým lekcím vnášíme do svého života omezení, manipulace, lži a závislosti. Závislosti vznikají jako snaha vyhnout se zkušenosti.
Buďme tedy ochotní se učit a růst. Dělat chyby je přirozené, a pokud je přijmeme a začneme dělat další pokusy lépe, poznáme i situace, do kterých nemá cenu vstupovat vůbec .
Často se říká, že schopnost učit se přirozeně s věkem snižuje fyziologicky. Myslím si ale, že mnohem více se snižuje ochota a psychické nastavení nutné pro učení. Už samotný pojem učení chápeme často negativně. Většina z nás má na něj stres. Považujeme to za činnost, kdy sedíme a posloucháme někoho jiného, nemůžeme dělat to, co chceme, pak se to máme naučit na zpaměť a odříkat to u zkoušky nebo napsat v testu. To co nás fascinuje a baví, věnujeme tomu spoustu času, sami si zjišťujeme informace a máme z nich radost, často považujeme za koníček, zábavu a nikoli za učení. Ale pozor – skutečné učení je to druhé.
Většina absolventů vysokých škol v jednom průzkumu uvedla, že nyní už se nechtějí dále učit. Na druhou stranu po nějaké době vám většina stejných lidí řekne, že vědomosti ze školy jim někdy pomohly, ale většinu věcí se stejně museli naučit praxí. Je v tom vidět ono nepochopení pojmu učení ve chvíli, kdy opouští brány vzdělávacího systému. A bohužel to pak má významné následky pro život.
Jak to souvisí s prací na sobě? Ano, většinu problémů lze vyřešit tím, že se v situaci, ve které jsme se pořádně rozhlédneme a začneme se učit ze svých chyb. Přijmeme své emoce a ty negativní nepotlačíme, ale vezmeme je jako kontrolku, která nás upozorňuje na vychýlení z rovnováhy. To vyžaduje ochotu podívat se na to, co jsme udělali špatně. Přijmout i své nepříjemné pocity, což řada lidí odmítá. Chce vědět, jak se mít lépe, ale nechtějí se vracet k tomu, co doposud dělali za chyby a čím si v tom brání. Vzpomenout si na chybu pro ně znamená prožívat bolest, pocity viny, lítost. Výčitky, že jsme to měli udělat jinak. Ano, pokud odmítáme další pokusy, tak nám to tak připadá. Lítost nebo sebeobviňování však situaci nezlepší – naopak. Ale pokud přijmeme, že jdeme dál a byl to jen jeden z pokusů, přijdeme na to, jak to dělat správně. Je to jako v paralele s dítětem. Pokud se zvedá a spadne, musí se do té situace dostat znovu a zjistit, kde ztrácí rovnováhu. Opakuje to mnohokrát. Přirozeně hledá bod, kdy nespadne. Pokud bude jen ležet a obviňovat se, že to mělo udělat jinak, nikdy se neposune.
A to samé platí v konkrétních případech. Pokud někdo za mnou přijde, že mu nefungují vztahy, hledáme bod, kdy v nich poprvé ztratil rovnováhu. A kdy už to pak odmítl zkoušet dělat jinak. Někdy se dostáváme hodně daleko. Někdy dokonce přesáhneme jeho individuální zkušenost a musíme hledat až v generacích jeho předků. Ale pokud toto neuděláme, je pravděpodobné, že nastanou dva scénáře – daný jedinec se některým vztahovým situacím snaží vyhnout, vytváří si náhražky. Druhý scénář je, že do nich vstupuje, ale opakuje vždy stejnou chybu. Vypadne z rovnováhy na stejném místě. Protože již dlouhou dobu před oním bodem zavírá oči – chce se vyhnout konfrontaci s minulými pády. Ale i to je lepší než vyhýbání se. Vyhýbání se vede ke snaze vyhnout se situaci – to ale nejde, protože realita nás do těch situací přirozeně vede. Přináší nám nové učební lekce, dokud to nepochopíme. Vyhýbáním se svým lekcím vnášíme do svého života omezení, manipulace, lži a závislosti. Závislosti vznikají jako snaha vyhnout se zkušenosti.
Buďme tedy ochotní se učit a růst. Dělat chyby je přirozené, a pokud je přijmeme a začneme dělat další pokusy lépe, poznáme i situace, do kterých nemá cenu vstupovat vůbec .